Léčba neplodnosti je vysilující proces. Jak fyzicky, tak zejména psychicky. Nenaplněná očekávání můžou zničit nás samotné, náš vztah i narušit dlouholetá přátelství. Dnešní příspěvek je spíše takovým zamyšlením, kde všude lze brát sílu, když si k vám (nám) miminko ne a ne najít cestu. 


Počáteční optimismus

První krůčky na cestě za miminkem bývají vesměs optimistické, začneme se těšit, sem tam pokukujeme po kočárcích, které potkáváme na ulici. Postupem času optimismus střídají obavy, aby si k nám miminko vůbec cestu našlo. Těch každoměsíčních zklamání bylo už tolik! Vkládáme naděje do dalšího a dalšího podpůrného přípravku, ať už je to doplněk stravy, lék předepsaný lékařem nebo bylinky, které nám doporučila kamarádka. Zkoušíme všechno. Stojí to nemalé peníze, ale to pro nás většinou není největší problém. Vždyť za miminko bychom dali cokoli. Zkoušíme složitější a složitější metody – stimulaci ovulace Clostilbegytem, časovaný styk anebo inseminaci. Když ani toto k vytouženému těhotenství nevede, přistupujeme k mimotělnímu oplodnění. Vkládáme do něj obrovské naděje, ale bohužel ani to s sebou nenese stoprocentní úspěšnost.

Nevzdávat se a udržet optimismus

Nevzdávat se a myslet pozitivně. Jenže někdy je to opravdu těžké. Přijde doba, kdy máme pocit, že všude kolem jsou samé těhotné, všichni vozí kočárek nebo nesou děťátko v šátku. Těchto lidí nepřibylo, jen se na ně více soustředíme, protože tuto situaci sami v sobě řešíme. Někdo špatně snáší, když se v blízkém okolí objeví nové těhotenství nebo se narodí miminko. Nevím, zda to potká každou ženu, která nemůže delší dobu otěhotnět. Já osobní zkušenost mám. Nejsem na to vůbec pyšná, ale 2 těhotenství a následný porod ve svém okolí jsem zpracovávala rok. Asi přišly v pro mě špatnou dobu. Je za tím i sebelítost, proč jsem neotěhotněla já. Přitom je tu spousta dalších těhotenství, která v sobě vůbec neřeším. Je to tvrdé, ale jak mi jednou řekl manžel, těhotenství a děti nejsou nic, na co by měl člověk nárok. Není to nic, co by se řídilo zásluhami ani tím, jaký člověk je. Proto si nepokládám otázku, proč kdejaký asociál, závislák a podobně mají děti a my ne. Zdraví není za odměnu a nemoc není za trest.

Je problém v psychice?

Sem tam asi začne v člověku hlodat otázka, zda se za nemožností otěhotnět neskrývá problém v psychice. Může to tak být a nemusí. Stres určitě může mít na schopnost otěhotnět negativní vliv. Pak jsou tu ovšem i ženy, které otěhotní za války, v koncentračních táborech a jiných stresových situacích. My, ženy s PCOS, máme PCOS jako diagnózu primární, existují pro ní objektivní nálezy. Nic to nemění na tom, že když je léčba neplodnosti dlouho neúspěšná, může to naši psychiku negativně ovlivňovat. A už se dostáváme do bludného kruhu – diagnóza PCOS vede ke zhoršenému psychickému stavu a toto negativní naladění může nepříznivě ovlivňovat PCOS. Není ostuda vyhledat péči psychologa. V některých centrech asistované reprodukce mají přímo svého psychologa, to je jen důkazem toho, jak náročným procesem procházíme.

Největší oporou je mi manžel

Pro mě je nejdůležitější, že mám oporu v milujícím manželovi. Léčba neplodnosti je pro vztah velkou zátěží. Mám obrovské štěstí, že mě manžel podporuje a ještě větší štěstí, že neúspěchy nás daleko více sbližují. Na miminko se těšíme společně, mluvíme o něm, představujeme si, jaké asi bude. Bude to ten největší dar, jaký můžeme od života dostat.


Zajímavé články k tématu:

  1. Když dítě nevysvětlitelně nepřichází (článek ↑)
  2. Neplodnost – neviditelné postižení (článek ↑)
Share This