Před časem jsem v knihovně hledala literaturu k rehabilitační metodě od paní Ludmily Mojžíšové, při té příležitosti jsem objevila knihu Na cestě za dítětem od Hany Konečné. Paní docentka Konečná je psycholožka, která se reprodukční medicíně a nenaplňujícímu se rodičovství věnuje řadu let a mimo této knihy vydala i další publikace související s rodičovstvím (Rodičem kdykoliv a jakkoliv? Medicína založená na důvěře).
Podtitul názvu knihy je Dvě malá křídla. Dvě malá křídla podle písničky od Heleny Vondráčkové Dvě malá křídla tu nejsou. Písničku si můžete poslechnout např. na youtube. Když se pozorně zaposloucháte do textu, zjistíte, že písnička je o odmítnutém rodičovství. Nicméně i tak je písnička velmi něžná a od té doby, co jsem si toto uvědomila mi v hlavě zní téměř vždy, když mne přepadne smutek z nenaplněného rodičovství.
Každá kapitola v knize je pojmenována po útržku z různých písniček. Moc se mi to líbí. V každé kapitole jsou také krátké výpovědi žen, mužů i zdravotnických pracovníků o neplodnosti, jejich prožívání i strategii.
Kniha je také protkána útržky z pohádek, pověstí a příběhů souvisejících s bezdětností. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je v pohádkách tento jev častý.
Kdo to ví, odpoví, mi na otázku
Kapitola vysvětluje, co je to neplodnost, kde mohou být příčiny, jak je problém častý. Neplodnost je, v souladu se stanoviskem Světové zdravotnické organizace, označena za nemoc a jako nemoc má být léčena. Neplodnost je zvláštní nemoc, týká se totiž vždy dvou lidí, celého páru. Následky/důsledky související s touto nemocí nesou vždy oba partneři.
Další část kapitoly se zabývá i tím, zda v neplodnosti hrají roli nervy:
„Ti, jichž se problém netýká, psychiku jako příčinu označují z neznalosti věci a potřeby problém nějak zdůvodnit. Téměř všichni ostatní se k citovaným závěrům uchýlili poté, co u nich nebyla nalezena biologická příčina neplodnosti“ (str. 29).
Mezi fyzickým zdravotním problémem a psychickým prožíváním je souvislost – tělesný problém (biologická příčina neplodnosti) ovlivňuje psychiku a psychika zase působí na tělesný problém. A tím se uzavírá kruh.
Někde v dálce cesty končí, každá prý však cíl svůj skrývá
V této kapitole je představena mapa cesty za dítětem. Mapa je důmyslná, zahrnuje spoustu rozcestníku.
3 hlavní cíle cesty za dítětem:
1. vlastní dítě
2. adoptované dítě
3. bezdětnost
Ani jeden těchto cílů není méněcenný. Přijetí možnosti adopce i bezdětnosti jsou úkolem pro silné lidi, když asistovaná reprodukce nevyjde či na ní nejsou finanční prostředky, případně když se pár s touto možností neztotožňuje. Autorka se rozhodně nesnaží říci, že by se měl pár cesty za biologicky vlastním dítětem snadno vzdát, pouze upozorňuje na další možnosti, východiska právě proto, aby nám síly vydržely co nejdéle.
„Cesta za dítětem je – téměř vždy – cestou dvou lidí, kteří mají odlišné prožívání a vědění. Pro optimální rozhodování a jednání, které je společné, je potřeba spolu komunikovat. I to, že se lidi o problémech spolu nebaví, je komunikací; jenže pravděpodobnost, že takovou komunikací najdou společné optimální řešení, se pochopitelně snižuje.“ (str. 41)
V části, kde jsou výpovědi bezdětných párů ohledně toho co a kdy plánují na mne silně zapůsobil komentář k této výpovědi:
„Před svatbou jsme prošli snoubeneckými kurzy, kde jsme řešili i otázku co bychom dělali, kdybychom nemohli mít dítě. Dohodli jsme se na adopci. Teď po svatbě, když ten problém opravdu nastal, je manžel pro adopci a já zatím ne, mám strach, že na to dítě nebudu hodná.“ (str. 43)
„ Jinak se člověk na problém dívá než nastane, když ale situaci zažívá na vlastní kůži, vidí to jinak“(str. 44). Tento komentář částečně reflektuje i fakt, proč si lidé procházející léčbou neplodnosti připadají nepochopeni okolím. Zkušenost je nepřenositelná. Když se problém lidí netýká, snadno se dávají rady typu že na to člověk nesmí myslet (asi všichni nedobrovolně bezdětní jsou na to alergičtí) a že když tak to vyřeší IVF (mám dojem, že všeobecně je v médiích vytvořen mylný dojem, jak je IVF všemocná a vysoce úspěšná).
Udělej cokoli, co by zač stálo, třeba jen přistup blíž
Kapitola popisuje, čím člověk při léčbě neplodnosti prochází. Zaměřuje se též na prožívání těchto kroků. Hned v úvodu autorka upozorňuje, že sebedůmyslnější a podle statistik efektivnější metodu nepodstoupíte, pokud nebudete věřit v její úspěšnost případně pokud nebudete věřit tomu, kdo jí provádí. U jednotlivých metod je uvedena náročnosti i rizika terapie.
1. Cesta za dítětem biologicky vlastním:
- Diagnostika poruch plodnosti u muže i u ženy:
- Detailní anamnéza
- Spermiogram
- Základní fyzikální vyšetření
- Vyšetření ovulace
- Vyšetření děložního hlenu
- Vyšetření prostředí dělohy a pochvy
- Vyšetření krve
- Laparoskopie
- Hysteroskopie
- Hysterosalpingografie
- Ultrazvukové vyšetření
- Terapie poruch plodnosti:
- Metody medikamentózní
- Rehabilitační metoda Mojžíšové
- Balneoterapie
- Chirurgická terapie
- Metody asistované reprodukce
- Psychoterapie
- Akupunktura
- Homeopatie
- Fytoterapie
- Přikládání rukou
- Astrologický výpočet
Nutno podotknout, že toto není seznam všech vyšetření, resp. typů terapie, které by měl člověk podstoupit. Jak bylo řečeno v úvodu, metodě je třeba věřit. Z tohoto důvodů se já nejspíš nevydám cestou homeopatie, přikládání rukou nebo astrologickým výpočtem správného načasování pohlavního styku.
2. Cesta za dítětem osvojeným:
Kapitola se zabývá právní stránkou náhradní rodinné péče, vysvětluje odkud přicházejí opuštěné děti i to, co čeká člověka, který se pro tuto cestu rozhodne.
- Osvojení neboli adopce
- Pěstounská péče
3. Cesta za bezdětností:
Dle statistik zůstane celosvětově bezdětných (dobrovolně i nedobrovolně) asi 5 % manželství. Nedobrovolně bezdětní většinou neukončují cestu za vlastním dítětem proto, že by se s bezdětností smířili, ale proto, že jim došli psychické síly a víra, finanční prostředky nebo jsou již mimo reprodukční věk.
Cesta má přede mnou v dáli mizí, každý krok v mém srdci zabolí
Další kapitola je o tom, čím procházíme a jak to prožíváme. Je důležité vědět, jak cestu za dítětem prožívá váš partner. Když partneři vědí jak situaci prožívají, snáze hledají optimální způsob řešení. Kapitola je rozdělena na prožívání ženy a prožívání muže.
Prožívání ženy:
Z neúspěchu na cestě za dítětem jsou ženy smutné, objevuje se pocit bezmoci, strach z budoucnosti, lítost, pocit zloby nebo křivdy. Ženy prožívají ztrátu, která je vyjádřena především při příchodu menstruace, při potratu, při kontaktu s těhotnou ženou nebo s dětmi, ale i v hovoru o dětech.
Na ženu působí hlavně to, že nemá dítě. Většina žen neuvažuje o tom, že by dítě nebylo součástí jejich života. Ženy prožívají svou plodnost, naději a ztrátu psychicky, ale i, na rozdíl od mužů, fyzicky (menstruace, potrat). Menstruace přichází stále znovu a je tedy každoměsíčním zdrojem smutku, zklamání a zoufalství.
Prožívání muže:
Zjištění snížené plodnosti je pro muže těžká rána, na kterou někdy reagují popřením a utajením problému, pocitem viny, výjimkou je reakce příznivá („Když mi zjistili zhoršený spermiogram, řekl jsem si, že je to dobře, protože je lepší, když to nesou oba dva.“, str. 120). Podle výpovědí uvedených v knize se zdá, že muži neprožívají ztrátu dítěte tak intenzivně jako ženy, ale i zde se objevují smutek a vztek.
Má maměnka neví, ani vědět nesmí…
V kapitole je popisován vliv bezdětnosti na okolí i vliv okolí na nás. Ovlivňují nás lidé, s kterými se setkáváme, ale i kulturní zvyku, zákony, etické principy, finanční pravidla asistované reprodukce, pohled společnosti na bezdětnost.
Někdo z vás, kdo chutnal dálku, jeden z těch, co rozuměj, ať vám poví…
V závěru knihy je uvedeno několik příběhů a různým koncem.
A ty se ptáš, co já… aneb můj názor na knihu:
Jedna z nejdůležitějších knih, které jsem si v souvislosti s reprodukcí mohla přečíst. Konečně jsem zjistila, že mé pocity a prožívání nejsou neobvyklé, ale podle výpovědí různých lidí vlastně docela běžné. Bylo to pro mne velmi důležité zjištění. Jde o výborného průvodce na cestě za dítětem. Rozhodně knihu doporučuji všem, kteří řeší nenaplněné rodičovství. Ať už je jejich cesta za dítětem spíše na začátku, nebo po ní již nějakou dobu bloudí. Já si díky knize uvědomila, že je potřeba vzít na mysl i jiné možnosti než je biologicky vlastní dítě. Že nebude od věci si udělat jakousi mapu, kudy může být potřeba jít. Mít na vědomí, že může být potřeba z cesty za biologicky vlastním dítětem odbočit.
Knihu k velké škodě nejspíš nenajdete běžně v knihkupectví, ale neměl by být problém ji objednat, případně, tak jako já, vypůjčit v knihovně. K dispozici jsou dvě vydání – 1. z roku 2003 vydané v nakladatelství Academia, 2. z roku 2009 vydané v nakladatelství Galén.
Konečná, H.: Na cestě za dítětem. Dvě malá křídla. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-1055-6
Nejnovější komentáře