Článek je pokračováním článku Má zkušenost s IVF. V této části vám povím, jak probíhal odběr vajíček, jaké bylo čekání i jak to celé dopadlo.
Ukončení stimulace
11. den cyklu jsem si píchla Ovitrelle a tím ukončila stimulaci. Byla jsem docela ráda, že mám injekce za sebou. Podvědomě jsem byla stále ve střehu, abych si je píchla přesně na čas, a to i přes nastavené upozornění na mobilu. Několikrát jsem si večerní injekci (v 18 hodin) brala někam s sebou, vždy jsem ji uložila do chladící tašky.
12. den cyklu byl fajn, žádné injekce, ale břicho tlačilo zase o trochu víc (ale stále se to dalo úplně v pohodě vydržet). Byla jsem nervozní z následujícího dne, kdy bude odběr vajíček. Věděla jsem, že se musím nějak zaměstnat, rozhodla jsem se tedy péct cupcaky a večer jsme šli s manželem na procházku. Před spaním jsem se ještě pořádně napila a usnula docela dobře. V noci jsem se několikrát probudila. Měla jsem obavy hlavně z celkové narkózy, nikdy předtím jsem ji neměla. Byla mi nepříjemná zejména představa, že ztratím kontrolu nad svým tělem.
Odběr vajíček
13. den cyklu jsme byli do CARu naštěstí objednáni hned ráno. Po příchodu nás paní z recepce na chvilku posadila do čekárny a za nedlouho si pro mne již přišla sestřička a manžel šel na spermiogram. Na dospávacím pokoji jsem se převlékla do košile, sestřička mi zavedla kanylu (je to nepříjemné úplně stejně jako odběr krve). Poté přišel anesteziolog, ověřil si ještě správnost anamnézy, kterou jsem vyplnila v dotazníku a pak vysvětlil průběh narkózy. Byla jsem ráda, že to nesfoukl větou „jste doktorka, víte jak to je“. Samozřejmě vím, jak se narkóza podává i jaké se podávají léky. Ale tentokrát jsem prostě pacientka a to vysvětlení mě trošku uklidnilo. Hned jak pan doktor domluvil, jsem šla na sál. Na sále proběhly veškeré přípravy celkem rychle, položila jsem se na do gynekologické polohy, dostala na prst čidlo, které snímá prosycení tkání kyslíkem (saturaci) a již během chvilky mi začali podávat do žíly léky, které mne uvedly do narkózy. Prvním lékem byl atropin, který mimo jiné působí sucho v ústech, to jsem vůbec nestačila zaznamenat, hned poté přišel na řadu propofol, u něho jsem cítila takovou zvláštní kovově mléčnou chuť v puse. Brzy jsem cítila, jak mi těžknout víčka, nesnažila jsem se s tím bojovat a sama oči zavřela. Pak už si nic nepamatuji.
Probuzení z narkózy
Probuzení po operačním výkonu probíhá sice ještě na sále, ale to si málokdo pamatuje, ještě doznívá narkóza a člověk velmi rychle znovu usne. Byl to i můj případ, takže si pamatuji až probuzení na dospávacím pokoji. Hlava se mi netočila, ale byla jsem ještě docela malátná, byla jsem napojená na monitor – měřil mi tlak a saturaci. Kapala mi také infuze fyziologického roztoku, která slouží k zavodnění. V tu dobu u mě byla sestřička, říkala, že bylo odebráno 21 vajíček. Chvíli na to jsem usnula a po probuzení jsem si nebyla úplně jistá, zda se mi tato informace zdála nebo je to pravda. Tak jsem se zeptala ještě jednou :-). Na dospávacím pokoji jsem ležela asi 2 hodiny, docela brzy jsem mohla začít pít, ale vstávat jsem měla ještě zakázáno. Sestřička a anesteziolog mne opakovaně kontrolovali, ptali se, zda mě bolí břicho. Břicho nejprve nebolelo skoro vůbec, resp. úplně stejně jako před OPU (odběr vajíček). Po nějaké době jsem začala bolest cítit trochu více, nechala jsem si tedy dát paralen do žíly. Ne že by se to nedalo vydržet, ale vím od svých pacientů, že je daleko lepší dát léky na bolest hned v počátku než si hrát na hrdinu. Po 2 hodinách jsem vstávala za pomoci sestřičky, odvedla mne na toaletu. Maličko jsem špinila, ale to je normální. Pak následovalo vyndání kanyly, převlékla jsem se do svého oblečení a sestřička mne odvedla do čekárny, kde již seděl manžel. Ještě jsme šli do ordinace, kde nám paní doktorka řekla znovu informaci stavu vajíček. Nakonec jich bylo zralých 10. Jestli se oplodnily jsme se ještě nedozvěděli, na tuto informaci bylo brzy. Hned další den bychom si mohli zavolat, ale jelikož to vycházelo na víkendový den, tak budeme volat až v pondělí. Na ta vajíčka jsem nemohla přestat myslet, už aby bylo pondělí a mohla jsem si zavolat.
Riziko hyperstimulačního syndromu
Opět přišlo upozornění na riziko hyperstimulačního syndromu, mám hodně pít a jíst hodně bílkovin.
Na cestu domů jsem kvůli narkóze musela mít doprovod a museli jsme jet autem. Doma jsem se najedla, napila a šla si lehnout. Ležela jsem celý den, nebylo mi až tak špatně, ale nechtěla jsem nic riskovat. Do každého jídla jsem se snažila zařazovat bílkoviny, hlavně maso a vajíčka, která jsou na ně nejbohatší (luštěniny mi vzhledem k tomu že nafukují nepřišly vhodné). Manžel se o mne hezky staral, dohlížel na to, abych odpočívala a připomínal mi pití. K večeru se mi pak hodně ulevilo, břicho skoro přestalo bolet, ale přesto jsem si na noc pro jistotu vzala Ibalgin. Spala jsem dobře, jen jsem kvůli velkému příjmu tekutin musela jít v noci na toaletu.
První dny našich embryí
1. ráno po OPU mi bylo dobře, břicho bolelo jen trošku, připomíná mi to bolest po posilování přímých břišních svalů 🙂 Odpoledne se mi trochu přitížilo, snědla jsem větší oběd (snaha dbát na velký příjem bílkovin) a bylo mi až do večera těžko, tlačilo mne břicho, raději jsem si šla lehnout. Noc byla bez potíží.
2. den po OPU jsem měla dopoledne pocit nafouklého břicha, poučena z předchozího dne jsem jedla menší porce. Z hyperstimulačního syndromu jsem měla pořád strach, strašně moc jsem si přála jít na embryotransfer. Na klidu mi nepřidávala ani obava o embrya. Stále nevím, kolik vajíček se oplodnilo ani jak se dále vyvíjí. Nemůžu se dočkat dalšího dne až budu do CAR volat.
3. den po OPU – konečně přišel den, kdy můžu volat do CAR. Nemohla jsem se dočkat rozumné ranní hodiny pro telefonát. Byla jsem šíleně nervózní. Nakonec oplodňovali metodou PICSI 15 vajíček, 10 vajíček se oplodnilo a po 3 denní kultivaci jich 8 bylo osmibuněčných, zbylá 2 se opožďovala ve vývoji, i když byla šance, že to doženou.
4. den po OPU se 8 embryjím dařilo dobře (2 počínající blastocysty, 4 moruly a 2 nekompaktující moruly). S paní embryoložkou se domlouváme na ET. Po celou dobu mne zlobilo nafouklé břicho a někdy průjem, trochu se to zlepšilo, ale úplně OK to nebylo. Měla jsem strach, aby mi transfer nestopnuli, ale nic mě neomezovalo, špatně mi nebylo, jen diskomfort z většího břicha.
Den D – embryotransfer
Na 5. den po OPU jsem se strašně moc těšila. V noci jsem spala docela dobře, probudila jsem se tak akorát, abych se stihla v klidu nasnídat, dát si sprchu a v klidu se obléci. Na ET jsem musela mít plný močový měchýř. Podle poučení si na záchod mohu dojít naposledy asi hodinu před transferem. Což jsem udělala, ale vzápětí mne napadle, zda se močák do transferu naplní dost, tak jsem do sebe před odchodem nalila ještě 2 sklenky vody. V CARu jsme tentokrát trochu čekali. Na řadu jsem přišla později, než bylo domluveno. Potřebovala jsem si dojít na záchod, ale věděla jsem, že už nemůžu. Naštěstí brzy na to pro mne přišla sestřička. Opět jsem se převlékla do košile a ještě asi půl hodiny jsem čekala položená na posteli. Čas jsem využila k tomu, abych se zklidnila. Snažila jsem se zrelaxovat a posílat do dělohy pozitivní energii. Opravdu jsem se během ležení začala cítit uvolněná a odpočatá.
Na sále se mne paní embryoložka ptala na jméno, ukázala mi malou mističku s mojim jménem a ptala se, zda jména souhlasí. Souhlasí, je to naše čápátko. Na obrazovce mi ukázali, jak embryjko vypadá, šlo o blastocystu s počínajícím hatchingem. Dále jsem dostala informaci, že k zamrazení je 6 embryí. Poté se pokládám na stolek, do gynekologické polohy a jde se na věc. Ultrazvuk tentokrát probíhá přes podbřišek, dostanu pochvalu za plný močák a instruktáž, co je na ultrazvuku vidět – močový měchýř, děloha a na okrajích obrazovky vaječníky. Sice poznám, co je na ultrazvuku za orgány, ale jsem ráda, že se mnou všichni komunikují a nesklouzne to k pro zdravotníky obligátní větě „to znáte“. Brzy je už vidět katetr s tekutinou, kde je embryo (to na ultrazvuku samozřejmě vidět není, je příliš malé). Zavedení vůbec nebolelo a prakticky jsem o něm nevěděla. Po zavedení paní embryoložka ještě kontrolovala, zda embryo nezůstalo v katetru. Nezůstalo. Můžu si přelézt na postel a budu odpočívat. Opět se snažím uvolnit, relaxovat, ale trochu mě ruší pípající monitor od vedle ležící pacientky. Nedá se nic dělat, zkouším zvuk ignorovat, naštěstí ho sestřička celkem brzy vypnula. Ležela jsem asi 40 minut, pak jsem to již nemohla vydržet a musela si dojít na toaletu. Převlékla jsem se a již na mne čekal manžel. Bylo na něm vidět, že je dojatý, měl radost. Dostala jsem kytičku :-).
Doma jsem se snažila ležet a odpočívat, četla jsem si knížku, koukala na seriál, chvíli jsem i spala. Přemýšlela jsem, co všechno můžu dělat a co ne. Určitě nenosit nic těžkého, nebudu vyvíjet žádnou větší fyzickou aktivitu, ale na malou procházku další den v podvečer asi půjdu.
Celý den jsem přemýšlela nad každým píchutím v břiše. Večer jsem si dala předsevzetí, že budu myslet pozitivně.
Čekání na test
Zpočátku jsem byla optimisticky laděná. Snažila jsem se se šetřit, odpočívat, ale zas ne jen ležet, aby se hezky prokrvovala děloha. Několikrát za den jsme si hladila břicho a oslovovala naše miminko. Představovala jsem si, jaké to bude, až se narodí…
S každým dalším dnem jsem byla více nervózní, byla jsem přesvědčená, že pokud by se zadařilo, měla bych alespoň lehký OHSS. Měla jsem ho po OPU, v době ET to již bylo dobré, ale tak nějak jsem předpokládala, že zvyšující se hCG by zase vedlo k nafouklému břichu. Nic se nedělo a já začala mít pochyby. Pročítala jsem internetové diskuze, kolikátý den po ET měly jiné ženy pozitivní těhotenský test. Vyčetla jsem, že většinou 6. – 7. den po transferu pětidenního embrya. Nedokázala jsem již vydržet čekat. Přesně po týdnu od trasnferu jsem si udělala první těhotenský test, byl úplně bílý, ale potřebovala jsem si udržet alespoň maličkou naději, tak jsem sama sebe přesvědčila, že při pečlivém zkoumání tam možná strašně slaboulinká čárka je. Chtěla jsem tomu věřit. Další den jsem si udělala test znovu, vlastně jsem tak nějak čekala, že bude bílý. A byl. Navíc mne už asi 3 dny pobolívá podbřišek jako před menzes. Konec nadějí. Je mi to tak strašně líto. Několikrát jsem během dne plakala, manžel byl taky smutný. Hrozně moc jsem si přála být mezi těmi, kterým vyjde IVF na první pokus. Ještě tedy pokračuji v užívání Utrogestanu, mám jít stanovení hCG v krvi. Ale to už bude taková formalita. Je mi jasné, jak to dopadne…
Pláč uleví, ale nesmím se tím zničit. I když je teď tak strašně těžké věřit, že příště to vyjde. Na jednu stranu bych chtěla další cyklus zkusit KET. Zatím ale ani nevím, zda je to vhodné nebo je lepší si udělat nějakou pauzu. Jsem rozhodnutá to probrat co nejdříve v CAR a nechat si poradit. Našemu doktorovi věřím, určitě mi nebude radit špatně. Přemýšlím, co všechno by mi mohlo pomoc k úspěchu. Rozhodla jsem se vyzkoušet program Whole 30. Manžel sice nechce, abych držela nízkosacharidové a jiné podobné diety, ale asi měsíc před IVF jsem se snažila jíst nízkosacharidově a cítila jsem se moc dobře. Objednám si také novou zásobu přípravku s myoinositolem, tentokrát zkusím NatiFem.
Milé čtenářky, každé z vás přeji, abyste měla úspěšný hned 1. transfer během 1. IVF. Bohužel statistika je neúprosná a takové štěstí má méně než polovina žen podstupující IVF. Úspěšnost je kolem 40% na 1 embryotransfer.
Nejnovější komentáře